O autorovi

Terezie Zemánková

kurátorka

Z textu k výstavě Richard Konvička-Ostrá metoda, galerie Vltavín, Praha 2012

I když se na první pohled jeví jako abstraktní, Konvičkova tvorba má reálný základ. Východiskem mu je lidská postava, kterou inscenuje do různých existenciálních situací. Dřívější scény, ve kterých byl ve vymezeném prostoru rozehraný děj, se nyní koncentrují do jediného okamžiku. Zůstává z nich pocitová esence, šleh vjemu, výron vzpomínky. Mnoho obrazů z posledního období nese ve svém názvu slovo „noc“. A skutečně se jedná o náhlá zjevení ze tmy, z níž vystupují jen určité prvky, jako když auto projíždějící ulicí nasvítí krátce výjev, ze kterého utkví jen gesto, které naznačuje, ale nedoslovuje. V této souvislosti nabývají předmětná vyobrazení v posledních Konvičkových pracích intenzitu symbolu. Oko, které se objevuje na řadě obrazů, je snad svědkem zločinu, jeho němým, bezmocným pozorovatelem, zatímco otisk ruky může být chápán jako jeho vykonavatel. Nemusí se nutně jednat o zločiny zásadního charakteru, ale o drobné každodenní krutosti s tragickým dopadem. Často přítomná silueta anděla, nebo jen jeho naznačená křídla, jako by stvrzovala tuto osudovost a zároveň nabízela východisko. Význam Konvičkových obrazů ale není jednoznačný. I když autor nechává prostor pro osobní interpretace, dokáže jasně formulovat základní pocit. Konvičkovy obrazy znějí. Jejich zvuk je ostrý, někdy až ohlušující, jako prásknutí dveřmi, skřípění brzd nebo rána tyčí do plechových vrat. Kdyby měly být převedeny do slov, byla by to rozhodně citoslovce. Jeho malby jsou jako výkřiky, které ke své naléhavosti nepotřebují mnoho slov.

Vlastimil Tetiva

teoretik výtvarného umění

Z textu katalogu výstavy Richard Konvička, Obrazy kresby, 2010

Tvorba Richarda Konvičky byla a je aktuální a není jednoduchá. Má své zasvěcené interprety (např. R. Drury, I. Neumann), kteří o ní napsali to nejpodstatnější. Snad se k nim mohu připojit i já. On totiž jakýkoliv nový pokus o jeho „portrét“ se těžko obejde bez již jednou napsaného. Autor maluje, a zároveň destruuje.

Tento zdánlivě paradoxní výrok vystihuje umělecký program jeho tvorby, poukazuje na základní výrazové a obsahové komponenty jeho maleb, v nichž senzuálnost tlumí (narušuje?, koriguje?) rozum.

Konvičkovo umění je bouřlivé, dráždí, provokuje; zároveň je ale i laskavé, a hlavně lidské, aby ve všech těchto polohách bylo vždy současné. Útočí na lidské smysly a podává zároveň svědectví o vlastním neklidném nitru, které je až příliš otevřené okolnímu světu.

Richard Konvička patří do poměrně malé skupiny umělců, kteří mají odvahu pustit se do hledání nových cest uměleckého vyjádření. Mnozí, což není historicky nic nového, záhy vyčerpali optimismus své prométheovské energie a vřadili se do „středního“ klasického proudu výtvarného dění. Jiní propadli profesionální rutině a stali se netvůrčími epigony svých vzorů. Zůstala jen malá část těch, kteří soustředili pozornost na hledání v sobě samém, vlastníma očima, názorem i životem. Z jejich rodu je i Richard Konvička, naturelem přímý, zdravě výbušný, robustní (tvorbou, ne postavou) malíř.

Richard Drury

teoretik výtvarného umění

Doménou díla Richarda Konvičky se stal příběh, v němž člověk čelí sám sobě v konfrontaci s ostrými hranami života. Autorova výpověď o nejosobnějších pocitech se zhmotňuje v semknutém okruhu symbolických tvarů, které „nervózně“ obepínají obrazovou plochu jako záznam senzibilní psychiky v rušném kontextu svého bytí.

Konvička nasává podněty, které mu poskytlo především putování městem a nocí. Nečekané, až nereálné zážitky, zapovězené slasti a vychutnaný strach tu hrají významnou roli. Konvičkovy obrazy představují zlomky konkrétních zážitků, které se volně mísí s širší strukturou opakovaných motivů, vztahujících se k souvislejší niti jeho životních situací. Motivická a barevná drsnost, která prostupuje jeho dílem, vychází z nekompromisnosti člověka, který v sobě cítí povinnost důsledně zkoumat celou šíři své tvůrčí reflexe – až do extrému, je-li třeba.

Noc u moře

Ivan Neumann

teoretik výtvarného umění

Právě v ten čas noci jako by se svět stal úplnou jednotou, časoprostorovým kontinuem. Nezměrné moře si vyměnilo místo s vesmírem, vesmír se stal mořem, rozhraní přestala existovat. Snad jako by tu člověk neměl žádné místo, žádný úkol, žádné poslání, je v této hře univerza nadbytečný.

A přesto stojí v obraze jako střed události, ba přímo její důvod. Vertikála figury uprostřed noci dává najevo, že vesmír je skutečně takový jaký je protože má pozorovatele a je takový jaký je, aby měl takového pozorovatele, který jej bude v údivu kontemplovat. Je velmi křehký, zranitelný, labilní, provázený nejistotou i odhodláním. Odhodláním porozumět, porozumět tomu, kam a jak byl postaven. A právě v noci, kdy vnímají jiné smysly než zrak, který je jinak vždy zavalen rozptylujícími vizuálními senzacemi každodennosti. Noc u moře je nutná k pochopení.

Recentní obrazy a kresby Richarda Konvičky reagují na ohromující zkušenost vnitrozemce ze setkání s nezměrností moře, ze setkání s místy, jimiž prošla v minulosti řada velkých umělců. Konvičkova ryze malířská reakce je velmi vzrušená a empatická a její výsledky velkým obloukem zpětně také nově osvětlují a odkrývají málo rozeznané polohy jeho dosavadního výtvarného projevu. Dokonce i sám tak činí v jakési sebeinterpretaci ve světle nových, neobvyklých prožitků, když maluje ve vzpomínkách na pobyt ve Spojených státech třeba obraz Noční tabule soustředěný na jediný fascinující zážitek noční megapolis, nyní zbavený šumu náhle podružných příběhů. S novou zkušeností noc i velkém městě pobízí k soustředění, strhává roušku, zviklává dosavadní jistoty. Civilizační projevy již nejsou ústředním tématem, jsou jen pozadím hlubší otázky.

Konvičkův americký pobyt byl pro jeho tvorbu nepochybně mimořádně významný. Do Spojených států přišel z prostředí, v němž žila tradice civilistního výtvarného projevu neopomenutelně representovaná avantgardou 40. let, především tvorbou členů Skupiny 42, z nichž Jan Smetana byl Konvičkovým akademickým učitelem a tvorba Františka Hudečka silnou inspirací.

S touto tradicí civilistího projevu českého výtvarného umění 40. let bývá tvorba Richarda Konvičky spojována nejčastěji. Do určité míry i právem. Zcela obecně lze přijmout, že se Richard Konvička svou tvorbou dotýká problému člověka a technikou prostoupené západní civilizace. Ale jeho výchozí pozice je odlišná od pozice modernistické avantgardy, která neopouštěla ono základní přesvědčení, pramenící již v idejích 19. století, o samozřejmě pozitivní roli technicko – civilizačního pokroku v životě lidského společenství.

Takový optimistický lineární, vlastně statický pohled na svět obhlédnutelný z jediného místa v čase i prostoru nebyl Konvičkovi vlastní ani na samém počátku jeho samostatné tvorby, kdy snad ještě mohly být formální spoje s českou malířskou tradicí odvolávající se na projevy 40. let patrné. Ani tehdy se mu svět nejevil jen jako pevný, přehlédnutelný a nutně pokrokem stále přátelštější.

Díky nejnovější Konvičkově tvorbě, a to jak malířské, tak kreslířské, je možné si zřetelněji uvědomit, že svět se v jeho výtvarném projevu vždy jevil spíše jako proces, jako nepředvídatelné proudění a vyvstávání, jako kontinuální, proplétající se příběhy člověka ocitnuvšího se ve světě technikou prostoupené civilizace. Jak silně latentní ale mohou být dnes v Konvičkově tvorbě atributy technické civilizace prezentují jeho nejnovější kresby inspirované pobytem v Normandii. Spíše se tu před jejich projasněnou stavbou živého, chvějivého prostoru vnucuje zmínka o stvořitelské síle čáry, která od základu buduje svět, činí jej viditelným, tak jak jí vnímá čchenový Mnich Okurka, než zmínka o tradici českého civilistního projevu.

Často geometrizovaná, jakoby ostrá konstrukce obrazového prostoru Richarda Konvičky nebyla nikdy jen novověkou kukátkovou scénou tří rozměrů pro děj ve vymezeném čase, ale spíše vteřinovým zachycením kontinuálního děje expandujícího všemi směry. Konvičková racionálně působící konstrukce prostoru matou svou zdánlivou přesností a stabilitou, jsou však ve skutečnosti, díky živému, nervnímu způsobu malby spíše fluidní. Jsou to, obzvláště v recentní tvorbě, plynoucí, zakřivené časoprostory, vtahující do hry čtvrtou dimenzi. Děj i prostor, který je dnes již v Konvičkově tvorbě zřetelně sám dějem, jsou nezastavitelné a tedy neuchopitelné, nikdo nemůže být jejich držitelem. V té zřetelné neuchopitelnosti je skryto i jejich tajemství. Vždy však znovu, tříbícími se výrazovými prostředky se Richard Konvička pokouší prostoru rozumět právě v této neuchopitelnosti a tím i lidskému ocitání se v něm.

Umělcovo malířské gesto je i dnes stále rozrušené a nedočkavé. Přesto i v té zřejmé nedočkavosti buduje světlem barvy obraz řádu, řádu, který není něčím statickým, pevně ve formách neměnně daným, ale je to řád důvodu a smyslu odkrývaný v pohybu času a prostoru.

Copyright © 2010 Richard Konvička. Všechna práva vyhrazena.